¹ Potom Agrippa řekl Pavlovi: Dopouštíť se, abys sám za sebe promluvil. Tedy Pavel vztáh ruku, tuto zprávu dával:

² Na všecky ty věci, z kterýchž mne viní Židé, králi Agrippo, za šťastného se počítám, že dnes před tebou odpovídati mám,

³ A zvláště proto, poněvadž jsi ty povědom všech těch, kteříž u Židů jsou, obyčejů a otázek. Protož prosím tebe, vyslyšiž mne trpělivě.

⁴ O životu mém od mladosti, jaký byl od počátku v národu mém v Jeruzalémě, vědí všickni Židé,

⁵ Měvše mne prvé zdávna v dobré známosti, (kdyby chtěli svědectví vydati,) kterak vedlé nejjistší sekty v našem náboženství byl jsem živ farizeus.

⁶ A nyní pro naději toho zaslíbení, kteréž se stalo otcům od Boha, stojím, soudu jsa poddán,

⁷ K kterémuž dvanáctero pokolení naše, sloužíce Bohu ustavičně dnem i nocí, naději má, že přijde. Pro tuť naději žalují na mne Židé, ó králi Agrippo.

⁸ A tak-liž se to od vás za nepodobné k víře soudí, že Bůh křísí mrtvé?

⁹ Ačť mně se zdálo, že by náležité bylo, proti jménu Ježíše Nazaretského mnoho odporného činiti,

¹⁰ Jakož jsem i činil v Jeruzalémě, a mnohé z svatých já jsem do žalářů dával, vzav moc od předních kněží {biskupů}. A když měli mordování býti, já jsem pomáhal ortele vynášeti.

¹¹ A po všech školách často je trápě, přinucoval jsem rouhati se; a náramně rozlítiv se na ně, sháněl jsem se po nich i v jiných městech.

¹² A v tom, když jsem šel do Damašku, s mocí a s poručením předních kněží {biskupů},

¹³ O poledni na cestě, ó králi, uzřel jsem, ano světlo s nebe, jasnější nad blesk slunečný, obklíčilo mne, i ty, kteříž se mnou šli.

¹⁴ A když jsme my všickni na zem padli, slyšel jsem hlas mluvící k sobě, a řkoucí Židovským jazykem: Sauli, Sauli, proč mi se protivíš? Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati.

¹⁵ A já jsem řekl: I kdo jsi, Pane? A on řekl: Já jsem Ježíš, kterémuž ty se protivíš.

¹⁶ Ale vstaň a stůj na nohách svých; nebo protoť jsem se tobě ukázal, abych tebe učinil služebníkem a svědkem i těch věcí, kteréž jsi viděl, i těch, v kterýchž ukazovati se budu tobě,

¹⁷ Vysvobozuje tebe z lidu tohoto, i z pohanů, k nimž tě nyní posílám,

¹⁸ Otvírati oči jejich, aby se obrátili od temností k světlu, a z moci ďábelské k Bohu, aby tak hříchů odpuštění a díl s posvěcenými vzali skrze víru, kteráž jest ve mne.

¹⁹ A protož, ó králi Agrippo, nebyl jsem nevěřící tomu nebeskému vidění.

²⁰ Ale nejprv těm, kteříž jsou v Damašku a v Jeruzalémě, i po vší krajině Judské i pohanům zvěstoval jsem, aby pokání činili, a obrátili se k Bohu, skutky hodné činíce pokání.

²¹ A pro tu příčinu Židé javše mne v chrámě, pokoušeli se rukama zamordovati.

²² Ale s pomocí Boží ještě až do dnešního dne stojím, vydávaje svědectví i malému i velikému, nic jiného nevypravuje, než to, což proroci a Mojžíš zvěstovali, že se mělo státi:

²³ Že měl Kristus trpěti, a z mrtvých vstana první, zvěstovati světlo lidu tomuto i pohanům.

²⁴ To když od sebe promluvil Pavel, Festus hlasem velikým řekl: Blázníš, Pavle. Mnohé tvé umění k bláznovství tebe přivodí.

²⁵ On pak řekl: Neblázním, výborný Feste, ale slova pravdy a středmosti mluvím.

²⁶ Víť zajisté o těch věcech král, před kterýmž svobodně mluvím; nebo mám za to, žeť ho nic z těchto věcí tajno není, poněvadž se toto nedálo pokoutně.

²⁷ Věříš-li, králi Agrippo, prorokům? Vím, že věříš.

²⁸ Tedy Agrippa řekl Pavlovi: Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem.

²⁹ A Pavel řekl: Žádalť bych od Boha, abyste i poněkud i z cela, netoliko ty, ale všickni, kteříž slyší mne dnes, byli takoví, jakýž já jsem, kromě okovů těchto.

³⁰ A když to Pavel promluvil, vstal král i vládař a Bernice, i ti, kteříž s nimi seděli.

³¹ A odšedše na stranu, mluvili spolu, řkouce: Nic hodného smrti neb vězení nečiní člověk tento.

³² Agrippa pak Festovi řekl: Mohl propuštěn býti člověk tento, kdyby se byl neodvolal k císaři.