¹ „Amen, amen, pravím vám, kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká¹ tam odjinud, to je zloděj² a lupič.

1. ř.: vystupuje
2. vv. 8.10

² Kdo však vchází dveřmi, je pastýř¹ ovcí.

1. v. 11

³ Tomu hlídač¹ otevírá a ovce slyší jeho² hlas;³ své ovce volá jménem a vyvádí je.

1. ř.: dveřník; [zjevně ohrady, kde bylo více stád]
2. tj. pastýře
3. v. 16

⁴ Když všechny své vlastní vyžene ven, kráčí před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas.

⁵ Za cizím však jistě nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“

⁶ Ježíš jim pověděl toto přirovnání,¹ ale oni nepochopili, co jim tím ⌈chtěl říci⌉.²

1. 16,25
2. ř.: mluvil

⁷ Ježíš tedy opět řekl: „Amen, amen, pravím vám, já jsem¹ ⌈dveře pro ovce⌉.²

1. 6,35!
2. ř.: dveře ovcí (tj. také: dveře k ovcím)

⁸ Všichni, kteří přišli [přede mnou], jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly.

⁹ Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude vcházet i vycházet¹ a nalezne pastvu.

1. srv. 1Kr 3,7; 15,17

¹⁰ Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel¹ a hubil; já jsem přišel, aby měly život² a měly ho hojnost.

1. n.: obětoval
2. 5,40

¹¹ Já jsem ten dobrý pastýř.¹ Dobrý pastýř pokládá svou duši² za ovce.

1. Ž 23,1!; Iz 40,11; Ez 34,23; He 13,20
2. 15,13; 1J3,16

¹² Námezdník, který není pastýř a ovce nejsou jeho vlastní, opouští ovce a utíká, když vidí, že přichází vlk. A vlk je uchvacuje a rozhání.

¹³ [Námezdník utíká,] protože je námezdník a na ovcích mu nezáleží.

¹⁴ Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne,

¹⁵ jako Otec¹ zná mne a já znám Otce. A svou duši pokládám² za ovce.

1. Mt 11,27
2. var.: dávám

¹⁶ Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.¹ I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo,² jeden pastýř.

1. ř.: dvora, ohrady
2. 11,52; 17,20nn

¹⁷ Proto mne Otec miluje, že já pokládám svou duši,¹ abych ji zase přijal.

1. tzn.: svůj život

¹⁸ Nikdo ji ode mne nebere, ale já ji pokládám sám od sebe. Mám moc¹ ji položit, a mám moc² ji opět přijmout. Tento příkaz jsem přijal od svého Otce.“

1. n.: pravomoc
2. n.: pravomoc

¹⁹ Pro tato slova došlo mezi Židy opět k roztržce.¹

1. 7,43

²⁰ Mnozí z nich říkali: „Má démona¹ a blázní. Proč ho posloucháte?“

1. 7,20!

²¹ Jiní říkali: „Toto nejsou slova démonizovaného. Může snad démon otevřít oči slepým?“

Židé Ježíše odmítli

²² Nastal svátek Posvěcení chrámu¹ v Jeruzalémě. Byla zima.

1. [z r. 165 př. Kr.]; Ezd 6,16p; 1Mak 4,41—61

²³ Ježíš se procházel v chrámě, v Šalomounově sloupoví.¹

1. Sk 5,12

²⁴ Tu ho obklopili Židé a říkali mu: „Jak dlouho chceš naši duši držet v nejistotě? Jsi–li Mesiáš,¹ řekni nám to otevřeně.“²

1. 1,20
2. 7,13; 11,14; 16,25.29; Mk 8,32

²⁵ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky,¹ které já činím ve jménu svého Otce, ty o mně svědčí.

1. v. 38; 5,36

²⁶ Ale vy nevěříte, protože nejste¹ z mých ovcí.

1. 8,47

²⁷ Mé ovce slyší můj hlas,¹ já je znám,² jdou za mnou³

1. v. 4
2. v. 14; 1K 8,3; Ga 4,9; 2Tm 2,19; ::Mt 25,12
3. n.: mě následují; Mt 8,10.19

²⁸ a já jim dávám život věčný;¹ nezahynou ⌈na věčnost⌉² a nikdo je nevytrhne z mé ruky.

1. 3,15!
2. 6,51

²⁹ ⌈Můj Otec,¹ který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže⌉² vytrhnout z ruky [mého] Otce.

1. 5,17!
2. var.: Co mi dal můj Otec, je větší nade všechno, a nikdo (to) nemůže …

³⁰ Já a Otec jsme jedno.“¹

1. 17,21

³¹ Židé se opět chopili kamenů,¹ aby jej ukamenovali.

1. 8,59

³² Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od [svého] Otce. Pro který z nich mne ⌈chcete kamenovat⌉?¹“

1. ř.: kamenujete

³³ Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání, že ty, člověk, děláš ze sebe Boha.“¹

1. 5,18

³⁴ Ježíš jim odpověděl: „Což není ve vašem Zákoně napsáno: Já jsem řekl: Bohové jste?¹

1. //Ž 82,6

³⁵ Jestliže ty, ke kterým se stalo slovo Boží, nazval bohy, -- a nemůže být zrušeno Písmo¹ --

1. 19,28; Sk 1,16

³⁶ proč mně, kterého Otec posvětil¹ a poslal² na svět, říkáte: Rouháš se, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn?

1. Jr 1,5
2. 3,34

³⁷ Nečiním–li skutky¹ svého Otce, nevěřte mi!

1. v. 25; 15,24

³⁸ Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a dále poznávali,¹ že Otec je ve mně a já v Otci.“²

1. var.: uvěřili
2. 17,21

³⁹ Znovu se ho [tedy] chtěli zmocnit, ale on unikl z jejich rukou.¹

1. 8,59

⁴⁰ A odešel opět za Jordán,¹ na místo, kde zpočátku křtil Jan, a zůstal² tam.

1. 1,28
2. n.: zůstával

⁴¹ Mnozí přišli k němu a říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení,¹ avšak všechno, co Jan o něm řekl,² byla pravda.“

1. 2,11!
2. 1,27

⁴² A mnozí tam v něho uvěřili.¹

1. 7,31!