¹ A Ježíš k nim znovu promluvil¹ v podobenstvích:

1. ř.: odpověděv řekl

² „Království¹ Nebes ⌈je podobné⌉² králi,³ který vystrojil svatbu⁴ svému synu.

1. //L14,16—24
2. 13,24p
3. ř.: člověku králi; (také v Mt 18,23)
4. L 12,36

³ A poslal své otroky,¹ aby zavolali pozvané na svatbu; ale ti nechtěli přijít.

1. 21,34

⁴ Poslal znovu jiné otroky ⌈se slovy⌉:¹ Řekněte pozvaným: Hle, přichystal jsem svou hostinu, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, přijďte na svatební hostinu.

1. ř.: říkaje

⁵ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem.¹

1. L 17,28

⁶ Ostatní se zmocnili jeho otroků, ztýrali je a zabili.¹

1. 23,34; 2Te 2,15

⁷ ⌈Král se rozhněval⌉,¹ poslal svá vojska, zahubil ony vrahy a jejich město vypálil.

1. var.: [Když to onen král uslyšel, rozhněval se]

⁸ Potom řekl svým otrokům: Svatba je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni.¹

1. 10,11; L 20,35; Sk 13,46

⁹ Jděte tedy na křižovatky cest¹ a každého, koho naleznete, pozvěte na svatební hostinu.

1. Př 1,21; Ez 21,26

¹⁰ I vyšli ti otroci na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré. A ⌈svatební síň⌉¹ se naplnila stolovníky.²

1. var.: svatba (/ svatební hostina)
2. ř.: ležícími u stolu, tj. hosty; 9,10p; Mk 6,26.40; J 12,2; 13,28

¹¹ Když král vstoupil, aby se na stolovníky podíval, spatřil¹ tam člověka, který na sobě neměl svatební šat.²

1. 25,31n
2. srv. 2Kr 10,22; Iz 64,5; Za 3,3; Ga 3,27; Zj 3,18; 16,15

¹² I řekl mu: Příteli,¹ jak jsi sem vešel bez² svatebního roucha? A on oněměl.

1. 20,13
2. ř.: nemaje

¹³ Tehdy řekl král služebníkům: Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte ho do nejzazší¹ temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.

1. 8,12!

¹⁴ Neboť je mnoho pozvaných,¹ ale málo vybraných.²“

1. n.: povolaných
2. n.: vyvolených; [To jsou ti, kteří uposlechli Boží pozvání (2K 5,19n). Své vybrání tedy provádí vlastně každý sám.]

Daň císaři

¹⁵ Tehdy¹ farizeové šli a poradili² se, jak by ho chytili za slovo.³

1. //Mk 12,13—17; L 20,20—26
2. 12,14p; Ž 2,2
3. L 11,54; Př 6,2; Ž 56,6n; Iz 29,21; Jr 18,18

¹⁶ A poslali k němu své učedníky spolu s herodiány,¹ kteří řekli: „Učiteli,² víme, že jsi pravdivý³ a Boží cestě⁴ učíš podle pravdy.⁵ A nedbáš na nikoho⁶ , neboť ⌈nebereš ohled na postavení člověka⌉.⁷

1. [židovští přívrženci Heroda Velikého (2,1p) a jeho rodiny; Mk 3,6; 12,13†]
2. 8,19p
3. J 7,18; 18,37
4. Sk 18,26
5. ř.: v pravdě; n.: pravdivě; Ř 2,2p; 2K 7,14; Ko 1,6; 3J 1,3
6. tj. nezáleží ti na tom, co si kdo o tobě myslí či říká; srv. Ga 1,10
7. ř.: nehledíš do tváře lidí; [vazba navazuje na h. idiom „pozvedat tvář“ (Dt 10,17); srv. Sk 10,34; Ř 2,11; Ga 2,6; Ef 6,9; Ko 3,25; 1Pt 1,17]

¹⁷ Řekni nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dát daň¹ císaři, nebo ne?“

1. 17,25

¹⁸ Ježíš poznal jejich ⌈zlý úmysl⌉¹ a řekl: „Proč mne zkoušíte,² pokrytci?³

1. ř.: špatnost / nepravost; L 11,39; Sk 3,26; Ř 1,29; 1K 5,8
2. 16,1
3. 6,2; 23,13

¹⁹ Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu denár.¹

1. [Obvyklá řím. mince, kterou se platila daň císaři. Na jedné straně byl obraz císaře Tiberia (L 3,1), na druhé nápis: Tiberius Caesar Augustus, syn božského Augusta (L 2,1)]; 18,28; 20,2; Zj 6,6

²⁰ Řekl jim: „Čí je ten obraz a nápis?“

²¹ Odpověděli¹ mu: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Co je tedy císařovo, odevzdejte císaři,² a co je Boží, Bohu.“³

1. ř.: Říkají
2. Ř 13,7
3. [na člověku je Boží obraz (Gn 1,26; 1K 11,7), tudíž patří Bohu]

²² Když to uslyšeli, užasli, nechali ho a odešli.¹

1. Mk 12,12

Sedm bratrů a žena při vzkříšení

²³ V¹ ten den k němu přišli saduceové,² kteří říkají, že není vzkříšení,³ a zeptali se ho:

1. //Mk 12,18—27; L 20,27—40
2. 3,7
3. ř.: vstání; Sk 23,8; 1K 15,12

²⁴ „Učiteli, Mojžíš řekl: Zemře–li někdo bezdětný, jeho bratr si podle řádu švagrovství vezme jeho ženu a svému bratrovi ⌈vzbudí potomka⌉.¹²

1. ř.: postaví semeno
2. //Dt 25,5; Gn 38,8

²⁵ U nás bylo sedm bratrů. První se oženil a zemřel; a protože neměl potomka, zanechal svou ženu svému bratrovi.

²⁶ Stejně i druhý a třetí, až do sedmého.

²⁷ Poslední ze všech zemřela ta žena.

²⁸ Kterému z těch sedmi bude tedy ta žena patřit při¹ vzkříšení? Vždyť ji měli všichni.“

1. ř. en — ve

²⁹ Ježíš jim odpověděl: „Bloudíte, protože neznáte Písma¹ ani Boží moc.²

1. J 20,9; ::Ř 15,4
2. Jr 32,17; Sk 26,8

³⁰ Při¹ vzkříšení se totiž lidé nežení ani nevdávají,² ale jsou jako [Boží] andělé³ v nebi.

1. ř. en — ve
2. 24,38
3. 18,10

³¹ Pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli¹ jste, co vám bylo od Boha řečeno slovy:

1. 12,3!

³² Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?¹ [Bůh] není Bohem mrtvých, ale živých.²“

1. //Ex 3,6.15n; Sk 7,32
2. ř.: žijících

³³ Když to zástupy uslyšely, byly ohromeny jeho učením.¹

1. 7,28

Největší přikázání

³⁴ Když¹ farizeové uslyšeli, že umlčel saduceje, sešli se spolu

1. //Mk 12,28—31; L 10,25—28

³⁵ a jeden z nich, [zákoník], ho chtěl zkoušet¹ a zeptal se:

1. n.: pokoušet; v. 18

³⁶ „Učiteli, které přikázání je v Zákoně největší?¹“

1. ř.: velké

³⁷ On mu řekl: „Miluj¹ Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.²

1. ř.: Budeš milovat
2. //Dt 6,5; Joz 22,5

³⁸ To je největší¹ a první přikázání.

1. ř.: velké

³⁹ Druhé je mu podobné: Miluj¹ svého bližního jako sebe samého.²

1. ř.: Budeš milovat
2. //Lv 19,18

⁴⁰ Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“¹

1. 7,12

⁴¹ Když¹ se farizeové shromáždili, Ježíš se jich zeptal:

1. //Mk 12,35—37; L 20,41—44

⁴² „Co si myslíte o Mesiáši?¹ Čí je syn?“ Řekli mu: „Davidův.“²

1. 2,4p
2. 1,1; 9,27

⁴³ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu¹ nazývá Pánem, když praví:

1. Sk 1,16; Zj 1,10

⁴⁴ Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud tvé nepřátele nepoložím ⌈za podnož tvých nohou⌉¹?²

1. srv. Iz 66,1; 1K 15,25; He 10,13; var.: pod tvé nohy
2. Ž 110,1; Sk 2,34; He 1,13

⁴⁵ Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jakpak je jeho synem?“

⁴⁶ A nikdo mu nemohl odpovědět ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil zeptat.